Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vzácný pocit. Takových desek, jako je „Victory In Blood“, už mnoho nevyjde. Nesmírně cennou pečetí dobové autenticity totiž disponuje již jen málo vyvolených, přičemž zrovna UNANIMATED jsou ti nejpovolanější z povolaných. V roce 1993 stáli u samotného zrodu švédského black/death metalu a svým prvním albem „In The Forest Of The Dreaming Dead“ pomohli jasně definovat jeho mantinely. Dnes, po dvaatřiceti letech od svého založení, symbolicky pokládají vskutku reprezentativní kytici k patě jeho důstojného pomníku. Přinášejí nám všem novou sbírku, jež doslova zhmotňuje magickou atmosféru let 1993-1999, zlatého to věku skandinávské black/death metalové subkultury.
I přesto, že se v jejich diskografii nachází diamant „Ancient God Of Evil“ (1995), nepatřili UNANIMATED nikdy mezi ty nejslavnější žánrové koně. O to větší však mají výdrž ve finiši a o to silnější je jejich oddanost ryzím stylovým hodnotám. Po vydání výše uvedené druhé desky se stáhli do ústraní, aby se po čtrnácti letech znovu připomněli zdařilým comebackem pod vlajkou „In The Light Of Darkness“. Druhé povstání z mrtvých probíhá právě v těchto dnech, po dalších dvanácti letech vychází novinka „Victory In Blood“.
Není to jako když se v lokální hasičárně na okraji Stockholmu po letech sejde parta chlapů před padesátkou, společně vypijí desítky piv, zavzpomínají na staré dobré časy a hned druhý den ráno jen tak pro zábavu nahrají u souseda ve sklepě nové album. Naopak, ve studiu se sešla nesmírně zkušená sestava, prověřená mimo jiné službami pro DISMEMBER, CARBONIZED nebo UNLEASHED. Deroueche, Broberg, Bohlin, Cabeza, Schultz – to jsou všechno staří deathmetaloví válečníci působící ve službách žánru už od konce osmdesátých let (navíc tři z nich jsou původní členové UNANIMATED). Tahle deska není rutinní, povinné připomenutí ani levné nostalgické ohlédnutí pro staromilce, je to profesionální, skladatelsky hluboce promyšlená práce jasně ctící přísné dobové tradice a normy.
Jednou z nejsilnějších zbraní UNANIMATED je bezesporu songwriting. Už na „Ancient God Of Evil“ je celá řada skladeb, které mají hlavu a patu, dobře zapamatovatelné motivy a melodie, jež mají potenciál usídlit se vám v hlavě na dlouhé týdny. Troufám si konstatovat, že „In The Light Of Darkness“ je na tom v tomto směru ještě lépe. Ani novinka není výjimkou, už při prvním poslechu je jasné, že opět máme co dočinění s členitým, skladbu po skladbě diferencovaným a přehledně strukturovaným materiálem. Kompozicím nechybí chytlavost (vzpomínáte ještě na křehkou melodiku „Ancient God Of Evil“?), smysl pro gradaci ani citlivě umístěné bridge mezi plnohodnotnými položkami tracklistu. Nadto „Victory In Blood“ disponuje onou zkormoucenou atmosférou žalu a hoře, tedy věcí pro severský true black/death metal naprosto typickou. Pro mě osobně je tento atribut odevzdanosti zcela esenciálním kořením a jen vítám, že UNANIMATED ho tentokráte použili mnohem více než na předchozím záznamu „In The Light Of Darkess“.
Podobně jako to činí NECROPHOBIC a kdysi dávno činili i nedostižní apoštolové stylu DISSECTION, se i UNANIMATED soustředí na práci s nejmenšími detaily. Delší, epičtější skladby jsou bohatě vyšívané melodiemi, oplývají tempovými zvraty a atmosférickými vsuvkami (ten čistý vokál v „XIII“ skutečně sedí), zatímco ty kratší sází na rychlost spojenou s hodně návykovou chytlavostí (viz titulní položka, „The Devil Rides Out“ nebo „Scepter Of Vengeance“, kde UNANIMATED uhánějí po zledovatělých pláních podobným tempem jako kdysi DISSECTION na „Storm Of The Light's Bane“).
Pokud si poslechnete některé black/death metalové desky z poloviny devadesátých let, často zjistíte, že – ač fungují spolehlivě – rozhodně nestojí na desítkách riffů ani dobře memorovatelných motivů. Oproti nim je „Victory In Blood“ skutečně nadprůměrně košatou kolekcí, nicméně všechny její komponenty do sebe perfektně zapadají v jakkoli tradičním formátu jsou navrženy. UNANIMATED dokonale využili relativně úzký manévrovací prostor žánru, prozkoumali snad každý jeho kout a přitom si dokázali uchovat přísně konzervativní patinu i dobovou atmosféru.
UNANIMATED zcela jistě natočili opus magnum své dvaatřicet let dlouhé kariéry. „Victory In Blood“ je pečlivě poskládaná, bohatě naaranžovaná a každou minutou zábavnější skládanka. Doslova a do písmene hmatatelný přízrak ze starých časů, pro milovníky švédského true black/death metalu se musí vedle vzduchu a vody stát třetí povinnou složkou jejich bytí.
UNANIMATED zcela jistě natočili opus magnum své dvaatřicet let dlouhé kariéry. Doslova a do písmene hmatatelný přízrak ze starých časů, pro milovníky švédského true black/death metalu se musí vedle vzduchu a vody stát třetí povinnou složkou jejich bytí.
1. Victory In Blood
2. Seven Mouths Of Madness
3. As The Night Takes Us
4. The Devil Rides Out
5. With A Cold Embrace
6. Demon Pact (Mysterium Tremendum)
7. XIII
8. Scepter Of Vengeance
9. Chaos Ascends
10. The Golden Dawn Of Murder
11. Divine Hunger
12. The Poetry Of The Scarred Earth
Diskografie
Victory In Blood (2021) As The Night Takes Us (single) (2021) Annihilation (EP) (2018) In The Light Of Darkness (2009) Ancient God Of Evil (1995) In The Forest Of The Dreaming Dead (1993) Fire Storm (demo) (1991) Rehearsal / Demo (demo) (1990)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2021 Vydavatel: Century Media Records Stopáž: 47:03
Produkce, mix i mastering - Chrome Studios, Stockholm, Sweden
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.